Když jsem byla dítě, dodnes si pamatuji, jak jsem si v různých situacích říkala, až budu velká, budu se k dětem chovat jinak, budu víc vnímavá, budu se jich ptát na to, co opravdu chtějí, budu si s nima hrát a blbnout co nejčastěji. Ze svýho radostnýho dětství si totiž pamatuju hlavně ty momenty, když s námi dospělí blbli a nebo ty momenty, kdy nás nechali jen tak být a běhat někde venku. V průběhu dospívání jsem vystudovala gymnázium v Pelhřimově a vysokou školu obor Výchova ke zdraví na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích (což byla konečně škola, kde jsem se poprvé nenudila a dělala opravdu, co mě baví, předměty jako arteterapie, muzikoterapie, psychoterapie, jóga mne lákaly do svých hloubek a rozmanitostí..), celé dospívání jsem věděla, že chci pracovat s lidmi, aby byli svobodnější, šťastnější, ale v té době jsem ještě nevěděla jak, kde začít. Svoji první pracovní zkušennost mám ze svého rodného města v obchodě se zdravou výživou, který jsem vedla spolu s mojí mámou. Nechtěla jsem ze školského systému skočit hned do dalšího. Po roce této práce jsem udělala razantní krok a a šla za svými sny, přestěhovala jsem se do pohraničí do Frýdlantského výběžku a začala pracovat v ZŠ v Jindřichovicích – malá vesnická škola, kde se neznámkuje a děti jsou často venku, mají delší přestávky. Byla jsem v kontaktu s dětmi od rána do večera a mnohé se od nich naučila. Navzdory tomu jak jsem měla milé kolegyně a skvělou ředitelku, jsem si postupně začala uvědomovat, jak mi vadí někoho nutit do programu, který nechce. Navíc jsem zjistila, že k ukočírování třídy dětí je potřeba manipulace a mocenské hry, které děti rády přebíraly za své jako funkční strategii, „jak přežít školu“…přišlo mi to celé postavené na hlavu a začala jsem se cítit, že tenhle školní systém je mi nějak malý a nepasuje mi. Po 5 letech jsem školu opustila a spoluzaložila svobodnou školu přímo v Jindřichovicích v žijícím skanzenu, bez předchozích zkušenností s velkým nadšením pro svobodu učení a unschooling. K mému překvapení se do školy přihlásilo dohromady 16 dětí, což na tak malou vesničku bylo nečekané a radostné. Celé dva roky, co jsem se na tomto projektu účastnila, jsem doslova hltala knihy přednášky a nahrávky Petera Greye, Naomi Aldordt, A.S. Neilla a dalších inspirativních osobností tohoto směru. Po dvou letech zkoumání a objevování této nové cesty, která mi víc a víc dává smysl , jsem z osobních důvodů skanzen opustila a začala hledat totéž, ale někde jinde a mám radost, že jsem našla. Co mne baví s dětmi – je to vlastně totéž, co baví mne samotnou – výlety po přírodě, sporty: horolezení, lyžování, bruslení, in-line brusle, plavání, jízda na kole, jóga…, hudba: improvizace na jakýkoli hudební nástroj – nevíce ovládám piáno, tanec-poslední 4 roky vedu v Jindřichovicích taneční kroužek scénického spontánního tance, výroba a tvoření: vyřezávání, práce se dřevem, výroba šperků, výroba skleněných perlí, malování, různé efektní chmické či fyzikální pokusy. A tak vůbec ráda objevuju svět a sebe sama, což se s dětmi daří poměrně snadno 🙂
