Petra Pokorná
petra@sudbury.cz, mobil: 737 279 970
Vystudovala jsem učitelství na Technické univerzitě v Liberci, obor angličtina a čeština. Neustále se snažím na sobě pracovat a vzdělávat se. Prostě mne to baví… Mám velmi ráda společnost dětí, baví mne s nimi objevovat a žasnout, zkoumat a smát se, odpovídat na zvídavé otázky, ale také přiznat, že něco nevím. Miluji cestování, hudbu, přírodu, bytí venku, tvoření, pohyb. Prošla jsem kurzy Montessori pedagogiky a kurzem Respektovat a být respektován, ale nakonec jsem zakotvila u unschoolingu, který je mi nejbližší a dává mi největší smysl. Jsou mi velmi blízké myšlenky Naomi Aldort, Thomase Gordona a Petera Graye. Měřítkem úspěchu je pro mne osobní pocit štěstí a naplnění. Několik let po ukončení studia jsem učila na základní škole, ale neustále jsem měla potřebu „dělat to“ jinak. V té době jsem ještě nevěděla nic o svobodných školách, ani o respektujícímu přístupu k dětem, prostě jsem „jenom“ cítila, že není úplně všechno tak, jak bych si představovala. Měla jsem vždy tendence přiblížit se k dětem, opravdu je poznat a pochopit, ukázat jim, že škola nemusí být jen šprtání a že učit se je celoživotní radost, ne obtíž a nutnost, kterou je potřeba projít. A pak přišly děti vlastní… s jejich narozením jakoby najednou všechno dostalo svůj rámec a zapadlo přesně tam, kam má. Momentálně jsem na mateřské dovolené se třemi syny – Matějem (2010) , Šimonem (2012) a Adamem (2016) . Právě oni se stali mým impulsem pro založení alternativní „školy“. Původně jsme s manželem uvažovali pouze o domácím vzdělávání, ale postupně vše přerostlo tento rámec. Poznali jsme další lidi, ze kterých se časem stali naši přátelé, a kteří výchovu a vzdělávání chápou podobně jako my a začali jsme pracovat na tomto projektu, který, jak doufám, přinese užitek mnoha lidem, kteří se rozhodli jít se svými dětmi cestou svobodného vzdělávání. Mým velkým přáním do budoucna je, aby skutečné a ryzí svobodné školy získaly i u nás oficiální status dle MŠMT a měly i v naší zemi své pevné místo, stejně jako je tomu např. ve školách Sudbury Valley či Summerhill.
Zuzka Brandová
zuzka@sudbury.cz, mobil: 777 066 128
Od dětství jsem věděla, že až vyrostu, tak chci „pracovat“ s dětmi. Tehdy jsem říkala, že chci být „učitelka“, tak jako moje maminka a teta… Vystudovala jsem proto střední pedagogickou školu v Nové Pace.
Pak přišly do mého života děti. Matýsek, Kubík a Tomík. A ti se nějak záhadně, bez jakékoliv pedagogické školy, stali mými učiteli.
Prošla jsem kurzem Respektovat a být respektován, přečetla řadu knih o dětech, výchově a vzdělávání a s údivem jsem zjistila, že řadu těch nejdůležitějších věcí týkajících se života, štěstí, vztahů a výchovy dětí jsem se během školních let bohužel nenaučila. Cestu si ke mně našla i Naomi Aldort, která mě svým přístupem k dětem oslovila nejvíce. I její mnohahodinové kurzy jsem díky internetu měla možnost absolvovat.
S tím jak děti rostly, přicházely nové otázky… škola?
A tak si náš nejstarší syn prošel první třídou klasické státní základní školy. Stačilo pár týdnů a bylo mi jasné, že tudy cesta nepovede. Vrátila jsem se tedy k tématu, které mě zaujalo již dříve, ale zdálo se mi trochu utopické… Téma svobodných škol. Hodiny a hodiny studia Summerhillu, Sudbury Valley a dalších demokratických škol a jejich principů. Zvažování, jestli toto je opravdu ta správná cesta pro moje děti…
Matýsek je na domácím vzdělávání od roku 2014. Mám báječný pocit z toho, že mé děti mají možnost rozhodovat si o tom, čemu budou věnovat svůj čas. Velmi dobře si totiž vzpomínám na tu dívku, která si tak přála mít dobré známky, že věnovala mnoho času matematice, fyzice a chemii, o kterých toho dnes z hlavy dohromady moc nedá, místo, aby ten čas věnovala hudbě a pedagogice a psychologii, které ji tak lákaly… Ale naštěstí jsem chemii nevěnovala veškerý čas 🙂 Vedla jsem dramaťáček, učila zpěv a hru na klavír. Jezdila jsem jako vedoucí na tábory. Dnes chodím sama do sboru a na sólový zpěv. Mám ráda kolektivní sporty. Mým favoritem je volejbal, který jsem hrála kdysi závodně. Baví mě něco dělat, baví mě lidi.
A tak já už dnes nechci být učitelka. Chci být průvodcem ve škole, která po vzoru nemála škol po celém světě nabízí dětem prostředí, ve kterém se mohou věnovat tomu, co jim dává smysl. Chci být u toho až budou poznávat svět a těším se na společné objevování a učení se.
Lenka Černá
O alternativní školství jsem se začala zajímat před několika lety a jsem vděčná, že se mi naskytla příležitost podílet se na jeho rozvoji, rozvoji sama sebe a že se projekt Svobodná škola Liberec stává součástí mé cesty. Od chvíle, kdy jsem se o tzv.svobodných školách dozvěděla se mnou ta myšlenka velmi rezonuje.
Jsem matkou dvou dětí, které jsou mými velikými učiteli. Když před šesti lety přišla na svět holčička, postupně jsem přicházela na to, že moje nastavení nebylo v souladu s jejími, mými ani společnými potřebami. Často nám z toho nebylo dobře. Díky ní jsem si uvědomila, že je správné věřit svým pocitům a že je v pořádku se zastavit, otevřít a uvolnit se – nespěchat. Dala mi impulz a já za něj děkuji každý den.
Druhé dítě, syn, mi ukazuje další moje “věci” a vlastnosti, které jsem nechtěla vidět. Naše každodenní vzájemné učení posiluje moji trpělivost a spojení sama se sebou. A to mě baví.
Chtěla jsem vztahu s dětmi více porozumět a tak jsem pomocí knih, seminářů a kurzů začala zkoumat. Pochopila jsem, že hranice možného se dají změnit, posunout a vnímání rozšířit.
Už dlouho cítím, že mě práce na plný úvazek v nadnárodní společnosti limituje, a že dětem nedávám tolik pozornosti, kolik potřebují a kolik bych ráda. Snad proto, že věřím, že vše přichází v pravý čas a že naše přání jsou vyslyšena, jsem teď tu.
Miluju stromy, přírodu, naši Zemi, ke které cítím veliký respekt a zároveň vděčnost za to, že tady můžu žít.
Ze všeho nejvíc si v tuto etapu svého života přeji rozdělit se o to, co znám, pozorovat, pomáhat dětem v tom, aby je učení bavilo, aby jejich štěstí pro ně nepřestalo být důležité, aby měly možnost si rozhodovat samy o sobě, aby času, který jim byl dán pro život na tomhle světě, užívaly v lásce a radosti.
Nejen večer, nejen o víkendu, nejen o prázdninách nebo až vyrostou…ale teď a tady.
Těším se a jsem zvědavá, čím dalším mne inspirují a čím budu inspirovat já je.
Pavel Křenek
Má dráha školským systémem byla relativně dlouhá s několika prudšími odbočkami a skončila až v mých 27 letech. Nicméně asi byla nezbytná k tomu, abych si uvědomil, že mi nastavení vzdělávacího systému nedává v mnoha ohledech žádný smysl. O prospěch nešlo, ten byl vždy velmi dobrý. Zádrhelem mého studia bylo, že jsem nikdy přesně nevěděl, co bych chtěl dělat. A pak ty hory učení něčeho, co mě nezajímalo…..to mi vadilo. Mé studium se tak omezilo na plnění nejnutnějšího, často na poslední chvíli (občas cítím, že si toto nastavení sebou nesu stále) a jen v takové míře, abych prošel dál a nakonec dosáhl toho „tak důležitého titulu“. Během studia jsem se dostal blíže k dětem. Nejprve jako lektor v ekocentru a po studiu pak jako průvodce v LMŠ. Zjistil jsem, že bytí s dětmimi dává daleko větší smysl, než roky strávené v honbě za třemi písmeny před jménem. Stále mi ale něco chybělo. Až postupem času jsem zjistil, že to něco je svoboda, svoboda dětí i moje.
Zpětně si vabavuji, že má první zkušenost s absolutním respektem a svobodou dítěte přišla ještě během studia. Jsem za ni vděčný jedné rodině, které jsem pomáhal v realizaci Son-Rise programu pro jejich asi 6 letého syna s autismem. Díky nim jsem prvně poznal a částečně si uvědomil, že každý má právo na svůj vlastní svět, svůj vlastní život a daleko nejdůležitější je pro každého cítit se milován, respektován (takový jaký jsem) a svobodný (se vší zodpovědností, která ke svobodě patří).
Plnohodnotné uvědomění u mě ale přišlo až o pár let později s narozením vlastních dětí….díky nim poznávám, co se ve mně skrývá. Že většina „konfliktů“, které spolu máme je vyvolána mým vnitřním nastavením ovládat je a „tvarovat“ k obrazu svému…… a s tím spojenou ztrátou části jejich svobody. Oni jsou momentálně mými největšími učiteli a za každou lekci jsem jim vděčný. Když pak s věkem Marjánky přišla na program dne i otázka školní docházky, měli jsme jasno….díky přečtení článků Petera Graye v knize Sovboda učení a otevření Svobodné školy v Chrastavě. Vzpomínám si, že radost, kterou ve mně vyvolalo čtení o Sudbury Valley škole, jsem již dlouho necítil. Věděl jsem, že to je to, co mi dává smysl. Že budu velmi šťastný, když bude tento způsob vzdělávání pro zájemce legitimní možností i u nás a když do takové školy budou moci chodit naše 3 děti. Žít svůj život, tak jak ony sami chtějí, v rytmu, jaký si zvolí. Ten pocit svobody a volnosti bytí, který v této škole jako průvodce zažívám a věřím, že i děti samotné, je pro mě nepopsatelný a přeju ho všem. Dětem pak rád v případě potřeby pomůžu ve všem, co je bude zajímat a bavit:).
Aneta Daňkovská
Když jsem byla dítě, dodnes si pamatuji, jak jsem si v různých situacích říkala, až budu velká, budu se k dětem chovat jinak, budu víc vnímavá, budu se jich ptát na to, co opravdu chtějí, budu si s nima hrát a blbnout co nejčastěji. Ze svýho radostnýho dětství si totiž pamatuju hlavně ty momenty, když s námi dospělí blbli a nebo ty momenty, kdy nás nechali jen tak být a běhat někde venku.
V průběhu dospívání jsem vystudovala gymnázium v Pelhřimově a vysokou školu obor Výchova ke zdraví na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích (což byla konečně škola, kde jsem se poprvé nenudila a dělala opravdu, co mě baví, předměty jako arteterapie, muzikoterapie, psychoterapie, jóga mne lákaly do svých hloubek a rozmanitostí..), celé dospívání jsem věděla, že chci pracovat s lidmi, aby byli svobodnější, šťastnější, ale v té době jsem ještě nevěděla jak, kde začít.
Svoji první pracovní zkušennost mám ze svého rodného města v obchodě se zdravou výživou, který jsem vedla spolu s mojí mámou. Nechtěla jsem ze školského systému skočit hned do dalšího. Po roce této práce jsem udělala razantní krok a a šla za svými sny, přestěhovala jsem se do pohraničí do Frýdlantského výběžku a začala pracovat v ZŠ v Jindřichovicích – malá vesnická škola, kde se neznámkuje a děti jsou často venku, mají delší přestávky. Byla jsem v kontaktu s dětmi od rána do večera a mnohé se od nich naučila. Navzdory tomu jak jsem měla milé kolegyně a skvělou ředitelku, jsem si postupně začala uvědomovat, jak mi vadí někoho nutit do programu, který nechce. Navíc jsem zjistila, že k ukočírování třídy dětí je potřeba manipulace a mocenské hry, které děti rády přebíraly za své jako funkční strategii, „jak přežít školu“…přišlo mi to celé postavené na hlavu a začala jsem se cítit, že tenhle školní systém je mi nějak malý a nepasuje mi.
Po 5 letech jsem školu opustila a spoluzaložila svobodnou školu přímo v Jindřichovicích v žijícím skanzenu, bez předchozích zkušenností s velkým nadšením pro svobodu učení a unschooling. K mému překvapení se do školy přihlásilo dohromady 16 dětí, což na tak malou vesničku bylo nečekané a radostné. Celé dva roky, co jsem se na tomto projektu účastnila, jsem doslova hltala knihy přednášky a nahrávky Petera Greye, Naomi Aldordt, A.S. Neilla a dalších inspirativních osobností tohoto směru.
Po dvou letech zkoumání a objevování této nové cesty, která mi víc a víc dává smysl , jsem z osobních důvodů skanzen opustila a začala hledat totéž, ale někde jinde a mám radost, že jsem našla.
Co mne baví s dětmi – je to vlastně totéž, co baví mne samotnou – výlety po přírodě, sporty: horolezení, lyžování, bruslení, in-line brusle, plavání, jízda na kole, jóga…, hudba: improvizace na jakýkoli hudební nástroj – nevíce ovládám piáno, tanec-poslední 4 roky vedu v Jindřichovicích taneční kroužek scénického spontánního tance, výroba a tvoření: vyřezávání, práce se dřevem, výroba šperků, výroba skleněných perlí, malování, různé efektní chmické či fyzikální pokusy. A tak vůbec ráda objevuju svět a sebe sama, což se s dětmi daří poměrně snadno 🙂
